Kyzyl-Kuragino project III

30. července 2012 v 16:04 | KubaV. |  Fotodeník
Pokračování denníku z Ruska:

3-4.7. 2012
Z Moskvy (DME) odlétáme v 21 hodin místního času, čemuž předchází dvouhodinové čekání na letišti a hodinový přesun autobusem z centra k letišti, pomocí šíleného busu a ještě šílenějšího řidiče. Sedím s Mariane z Saltsburgu a s Marinou z Barcelony a podařilo se mi uchvátit okýnko, a po vzletu vidím rovinu od nevidím do nevidím, samé břízy a řeku Moskvu. Pak zaletujeme nad mraky, ale kochání z okýnka nebere konce, vodní páry jsou nasvíceny slunkem a přeletujeme nad jednou pořádnou bouřkou, Cumuly sahají až do naší výšky. V průběhu celého letu je na severním horizontu stále světlo a já celou dobu čtu Stephena Kinga. Ráno kolem šesté přilétáme do Abakanu, z letadla pozoruji krajinu typickou sibiřskou, mnoho jezírek a rovinatá step. Letiště je pěkně zaostalé, asi tak na úrovni nádraží v Olomouci, popraskaný beton na přistávací dráze však nepůsobí našemu Boeingu problemy a my můžem s oddechnutím sestoupit po schůdkách na dalekoruskou zem. Poté jsme rozděleni do autobusů, podle toho, kdo jede do Krasnojarského kampu a kdo do Tuvinského.
Celou cestu prší, takže při čurací přestávce se na ptáky koukat nedá, ale slyším něco podobného jako červenku. Krajina je opravdu úchvatná, nejdříve břízy v nížině a po vystoupání přes nějaký národní park se objevují jehličnany, modřín, smrk. Houštiny začínají hned od cesty, mrtvé i živé stromy jsou porostlé provazovkami a dále se zvedají špičaté kopce. Při projezdu kolem jezera pozoruji na drátě nějakého strnada, až následně jej určuji, jako strnada obojkového (Emberiza aureola). Při projezdu celé vlhké části centrální Sibiře spím, což mě následně velmi mrzí, ale mám trochu jet lag a zavírajícím víčkům se nemohu ubránit. Vstávám, až když zastavujeme v suché stepi poblíž hlavního města republiky Tuva [Tyva]. Zde přesedáme do místních terénních autobusů s odpruženým celým podvozkem a logem Kyzil-Kuragino project. Domorodý řidič se značně mongoloidní tváří nás odváží do našeho táboru mimo civilizaci. Při jízdě se dostávám několikrát do stavu beztíže, jelikož na kamenité cestě se vcelku často objevují větší balvany a prohlubně, které jsou projížděny bez povšimnutí. Po příjezdu dostáváme pozdní oběd a poté rozchod.
Místo mého měsíčního pobytu

Kemp je tvořen třiceti velkými vojenskými stany, z nichž většina je vyplněna deseti lůžky, ve zbytku se nacházejí jídelny, kuchyň, zásobovací místnost, pincový stůl, televize. No prostě hodně luxus + uprostřed nefunkční bankomat s klimatizací!!! Krajina v okolí je uchvacující, tvoří ji vysoké kamenité kopce tyčící se severně nad zvlněnou polopouštní krajinou, přehrada pod naší nemalou civilizační vsuvkou a pás stromů lemující potok. Vydávám se na průzkum nejbližšího kopce, ale po chvíli se ke mně připojuje skupina lidí, kteří nechápou mé zaujetí místní avifaunou. Hned na úpatí poskakuje několik bělořitů, pravděpodobně bělořit šedý (Oenanthe oenanthe), bělořit bělohlavý (Oenanthe pleshanka) jeden druh strnada (Rolní like), který nedokážu určit [pozdeji urcuji jako E. cioides], a také rehek neurčený. Velmi mě štve, že jsem nesehnal vhodnou určovací literaturu, ale některé druhy fotím a dourčím jakmile něco seženu.
Večeře je v sedm - nějaká kaše. Poté znova zdrhám podél jezera a pak údolím kolem potoka. Začíná se stmívat, a přes nebe táhnou vodou nacucané mraky, prý je zde déšť vzácností, ale poslední dobou toto tvrzení postrádá váhu. Na jedné planině se zjevuje pár jeřába panenského (Grus virgo) pasou se na suché stepi a spolu s okolní krajinou tvoří dokonalý obrázek místní přírody, který se mi vrývá hluboko do mozku. Poté se vracím absolutně vyčerpán do kempu, kde následuje tvorba cedulky ukazující směrem mé republiky a názvem "České Budějovice".

Jeřábi panenští (Grus virgo)

5.7. 2012
Budíček je v šest, snídaně v sedm a v osm odjíždíme oblíbeným odpruženým autobusem 5 km proti proudu potoka na místo našeho archeologického průzkumu, jehož hlavním cílem jsou hroby nomádů z 5. a 6. Století. Cestou vidím nějaké hejno menších ptáků, ale těžko říct co to bylo zač. Na místě se držím pohromadě s ukrajincem Míšou, který překládá veškerý výklad a Patrickem jediným účastníkem z USA. Práce je to docela nenáročná, odstraňujeme vrchní vrstvu půdy z vytyčeného čtverce, mám tedy čas na obhlížení okolí a statický průzkum místní avifauny. Několikrát kolem mě proletuje ořešník kropenatý (Nucifraga caryocactes) a v blízkosti také posedává místní forma ťuhýka, která velice připomíná našeho ťuhýka obecného, ale je hnědá, bez červené barvy na hřbetu. V jednu chvíli jsem také zahlédl siluetu dvou pravděpodobně supů a jednoho orla (Královský?). Ve dvě hodiny jedeme zpět na oběd, který je tvořen zase nějakou kaší a masem. Jídlo to není špatné, ale prostě místní, polévka vždycky s rybou, čaj vždycky s mlékem.
Po jídle dočítám Běh o život od Kinga a jsem z toho trochu rozhozený, protože konec byl značně uchvacující a rozporuplný, rozhodně né šťastný jak jsem očekával. Těsně před večeří ještě vyrážím do kopců na malou procházku a po večeři na delší výšlap okolo jezera, na němž sedí husice rezavá (Tadorna ferruginea) s mladými. V dutině suchého stromu nacházím hnízdo dudka obecného (Upupa epops) a na opačném břehu než leží náš tábor. Emberizia aureola tom ke mě přijíždějí mladí domorodci chtějí mě odtáhnout do chatrče a nalívat místní alkohol, ale odmítám, s tím že přijdu zítra (nerad bych přišel o všechny věci i ty životně důležité). Za jejich chatrčí se popásají jeřábi panenští a na vyprahlé půdě pobíhají kulíci říční (Charadrius dubius). Na jednom místě u břehu jezera se před mnou objevuje nějaký bahňák. Barva svrchních krovek je jako u jespáka obecného a velikostí odpovídá většímu jespáku malému. Snažím se pořídit foto a ptáka pořádně prohlížím, ale odlétá velice brzo na to, abych mohl udělat vhodnou fotku*. Kolem břehu poletují pisíci obecní a já se dostávám na hráz, odkud již není daleko do kempu, který tu do krajiny nezapadá. Na opačnou stranu jen pláň a hory.* Následně jsem s fotek schopen říct, tak na 80 procent, Calidris subminuta.

6.7.2012
Ranní procedura probíhá stejně jako včera, na snídani sladká pravděpodobně krupičná kaše, pak nástup do busu a přesun na místo našeho výkopu. Hned z rána pozoruji jedno káně, ale ze siluety nejsem s to říct, o který druh se jedná, samozřejmostí jsou všudypřítomní luňáci hnědí. Nad výkopem se prudce zvedá stěna údolí, na které je sem-tam modřín, málo zelených, a mnoho suchých. Keře a tráva tvoří podrost, ze kterého vybíhají ploché skály a právě v blízkosti těchto skal jsou růžové ostrůvky vrbky, které dávají svahům s uschlými stromy nádech romantické krásy. Na opačné straně výkopu se táhne pruh topolového lesa doplněný vzrostlými modříny a všelijakým podrostem. Z tohoto porostu se ozývá hýl rudý (Carphodacus erythrinus) nějaké sýkory, budníčci a drozdi brávníci (Turdus viscivorus). Práce jde dobře od ruky a čas pěkně ubíhá. O přestávce se jdu kouknout pod svah s vrbkami, jelikož zde řvou pravděpodobně dva druhy strnadů, ale pozoruju pouze toho "rolní like = cioides". Pak se jede na oběd a po něm následuje ceremoniál otevření projektu Kyzyl-Kuragino, což je provázeno ohromným vedrem a problémy se zvukotechnikou. Při programu se představují různí činovníci, kteří mají nějaké zásluhy na běhu kempu i celého projektu, tuvinští zápasníci a tuvinská zpěvačka nám představuje místní folklór. Pak následuje zápasení mezi účastníky, čehož se zúčastňuji, ačkoliv neúspěšně, i já. Po zakončení tohoto divadla a spořádání tentokrát docela chutné večeře (zapečené těstoviny) je konečně čas na únik mimo civilizaci, čehož se dá dosáhnout překonáním několika skalnatých hřbetů. A jste absolutně bez lidí v nádherném údolí s vlky! Stoupám na druhý nejvyšší vrchol, který je vidět z kempu spolu s Patrickem a Annou. Cesta nahoru nám trvá přibližně hodinu, ale výhled z vrcholu je dechberoucí. Potok v našem údolí se kroutí rovinatou stepní krajinou na jih směrem k nivě řeky Jenisej. Na východ od soutoku těchto dvou vodotečí leží hlavní město Tuvy, Kyzyl. Na opačnou stranu se zvedají masívy dalších vyšších hor a v dálce jde vidět siluety horského modřínového lesa, který je v naší oblasti jen fragmentární v sevřených severních údolích. Pod vrcholem je dvacet metrů dlouhý pás keřů, ve kterém se prohánějí bělořiti bělohaví a srtnadi zahradní (E. hortulana). Na vrcholu fouká silný vítr a začíná být zima, jak se slunce skovává za masívy. Před námi na jiho-východ se rozšiřuje nad stepní krajinou stín, který při sestupu z hory pohlcuje i město Kyzyl. Když scházíme pod horu, je již téměř tma, ze které se najednou zjevuje domorodec na koni a pobízí nás k rychlejší chůzi, jelikož ve vedlejším údolí jsou vlci. Do kempu dorážíme o půl jedenácté a v pohodě.

Strnad Brandtův (Emberiza cioides)

7.7.2012
Ranní a odpolední procedura probíhá podle tabulek, ale hned po obědě a mírném odpočinku se vydávám s Míšou (Ukrajina) na výšlap k nejvyšší hoře viditelné z kempu. Odhaduji tak nějakých 1400 m n. m. Slunko ještě šíleně peče, přesto v údolích jsou ptáci aktivní, pozoruji nádherné samce skalníka zpěvného (Monticola saxatilis) a všudypřítomné bělořity bělohlavé a obecné. Z vrcholu je ještě lepší výhled na vrcholy jdoucí na západ, některé jsou už porostlé řídkým lesem, nejvyšší z nich má podle mapy 1700 m n. m. Plánujeme, jak se na ni v příštích dnech dostaneme, ale myslím že to zabere více než jedno odpoledne. Navíc musíme být do soumraku z hor pryč kvůli vlkům. Zpáteční cestu volíme přes vrchol, na kterém je výstup pravděpodobně porcelanitové žíly, ale z dálky jsem byl přesvědčen, že onu červenou barvu tvoří nějaké rostliny. Na svahu červeného vrcholu se ze severní strany rozprostírá uschlý les, s hustým keřovým podrostem, ale překvapivě zde není žádný opeřený život. Na opačném svahu směrem k našemu kempu jsou roztroušeně 4 modříny a na jednom z nich pozoruji pohyb. Ale po přiblížení se pták místo odletu schovává nehnutě ve větvích a to velice účinně, neb jej nejsem schopen najít. Při sestupu kolem mě proletují dva dudkové chocholatí a v nižších partiích jsou typicky přítomni bělořiti.

8.7.2012
Snídaně je posunutá na 9 ranní a v 10 odjíždíme do Kyzylu na exkurzi, bohužel zrovna náš autobus se porouchal ještě před výjezdem z kempu. Máme zpoždění půl hodiny a jedeme na rozdíl od předchozích autobusů nejbližší prašnou spojnicí k silnici na Kyzyl. Pvní zastávka v Kyzylu je v Tuvinském národním muzeu, jehož hlavní historickou expozici tvoří nálezy z Aržanu I a II, královských hrobů Scythianské kultury z cca 7. Stol. Před Kristem. Přírodovědná sekce však zanedbaná není. Tvoří ji expozicemi vycpanin a příklady biotopů, kde se dané druhy vyskytují. V expozici nalézám většinu ptáků hnízdících na území Tuvy, jen s minimálními chybami v latinských názvech. Bohužel kvůli zpoždění, způsobeného naším autobusem, nemám čas pořádně si přírodovědnou sekci užít, navíc popisky jsou pouze v ruštině a rozumím jen útržkům. Každopádně zde funguje nějaká slušná botanická a geologická výzkumná skupina. V ornitologické sekci je fotka typického vědeckého pracovníka - myslivce s brokovnicí na zádech, úsměvem na rtech a střeleným velekurem v ruce.
Další zastávkou je místní stadion, na kterém zrovna probíhají tradiční gladiátorské zápasy. Cílem je dostat protivníka na zem, a podívaná je to opravdu perfektní, ale po 15 minutách raději odcházím do parku obklopující stadion mrknout na ptáky. V neudržované části je docela živo, ale druhy jsou zde úplně stejné jako v Česku: sýkor koňadra, lejsek šedý, rehek zahradní, krutihlav obecný.... Po zakončení gladiátorských her se odebíráme na místo, jež je vysoce pravděpodobně středem Ásie. Toto místo leží na nábřeží řeky Jenisej, která vzniká 1 km východně soutokem Malé a Velké Jeniseje. Po nekonečném focení následuje nákup pirožků a čiburjaků v místním marketu a odjezd zpět do tábora. Večer trávím realxací v banje (vlhká sauna) a četbou, jelikož na pochod po kopcích mi už nezbývá sil.

Konipas bílý (Motacilla alba ssp. personata)

9.7. 2012
Po probuzení začínají střevní muka, která mají trvání dvou dnů. Při desátem pochodu na WC začínám přemýšlet o zakempování v blízkosti oněch míst, jelikož vzdálenost od našeho stanu je mnohdy krizově velká. Zbytek dne trávím poleháváním v posteli, nejsem schopen ani číst, natož abych v úmorném vedru pracoval s lopatou. Naštěstí jsou šéfové chápaví a dávají mi volno. Večer dostávám kapačky - litr fyziologického roztoku a půl litru glukózy proti dehydrataci, což je velký luxus. Po proceduře se cítím, jak kdybych vypil 4 redbully, ale za hodinku jsem zase splihlý. S horečkou a nějakými prášky ulehám k dlouhému spánku.

10.7. 2012
Probouzím se až v jedenáct, je jasné že pracovat nejdu, ale už je mi mnohem lépe. Vzdálenost stan - WC už mi připadá jako brnkačka, navíc se výrazně ochladilo po včerejších deštích, které vyhloubili v kempu 20 cm stružky. Při obědě přichází další bouřka, kterou doprovází bohatá kroupová nadílka. Do času večeře jen polehávám a čtu. Také přijíždí nějaká infekční komise a znova po mě chtějí rozpravu o průběhu mých nevolností, což už téměř zvládám i rusky.
Po večeři vyrážím za příjemné teploty s dalekohledem kolem jezera a to přímo k místu, kde jsem minule vyplašil bahňáky. Tentokrát nacházím celkem 4 ptáky - 1x jespák malý (Calidris minutus), 2x jespák šedý (Calidris teminckii) a jeden mi neznámý, kterého po půlhodinovém detailním pozorování určuji jako jespáka rudohrdlého (Calidris ruficollis) - východosibiřského hnízdiče, který se v Evropě moc často neobjevuje. Všichni ptáci jsou v dospělém šatu. Při zapadajícím slunci vidím typickou dvojičku jeřába panenského popásající se na vlhčí rovinaté stepi pod přehradou (které všichni říkají jezero). A pochod po hrázi je zpestřen dalším sibiřským druhem - hejnkem sýkor azurových (Cyanistes cyanus). Dnešní pozdně večerní program je věnován tuvinské kultuře a z ní nejvíce ční národní písně, při nichž jeden člověk vyluzuje z hrdla dva rozdílné tóny zároveň.
Jespák rudohrdlý (Calidris ruficollis)

Sýkora azurová (Cyanistes cyanus)

11.7.2012
Největší zážitek dnešního dne je veliká smršť, která přichází po obědě. Mírný větřík postupně zesiluje a s ním se přibližuje modré mračno nacucané vodou. Tak tak stačíme zabezpečit stan, když přicházejí první poryvy opravdové sibiřské vichřice. Máme štěstí, že stojíme uprostřed kempu a okolní stany nás chrání před přímým větrem. Venku se nedá vydržet s otevřenýma očima, neboť vzduchem létá prach a kamínky. V tom odlétá první stan - kuchyně, veškerá technika je rozházena kolem a konstrukce velkého vojenského stanu leží několik metrů od původního místa. Snažím se pomoci s úklidem, ale přichází další poryv a začínají odlétat další stany. Hned vedle kuchyně, se ze země zvedá domov kuchařů a vítr žene velký stan s železnou konstrukcí krajinou jak stepního běžce. Raději se stahuji do našeho dočasného domova a držím konstrukci, co můžu. Za hodinu vítr pomalu utichá a já znova vycházím ven. Celkem odlétly čtyři krajní stany, v kempu je cítit napětí. Nejméně 20 lidí je nemocných, odletěly nám stany, navíc je tu nějaká hygienická komise a začíná se hovořit o ukončení projektu. Já raději odcházím do sauny a po večeři na krátkou procházku kolem jezera.
Je velice chladno a stále fouká silný vítr, ale vzduch je nádherně čistý a mám pocit, že vidím až někam do Mongolska. Na jižním obzoru jsou vidět kopce bez porostu, se žlutočervenou pískovou barvou, jichž jsem si nikdy před tím nevšiml. Ale krajina v okolí se za poslední dva dny výrazně zazelenala. Pod "jezerem" se tradičně pasou jeřábi a já už se cítím docela zdravý. Stejně se zítra podívám do nemocnice v Kyzilu, prý potřebují odebrat vzorky.

12.7. 2012
Dnešní návštěva nemocnice hlavního města tuvinské republiky, ve mně zanechala hluboké duševní šrámy. Vše začíná po desáté ranní, kdy odjíždíme z kempu oblíbeným autobusem, tentokrát s velice šikovným řidičem, jehož způsob jízdy ve mě vyvolává závrať jak na nejhorší horské dráze. Před dvanáctou vcházím do ošumtělé budovy infekčního oddělení, ve které hnízdí spoustu rorýsů pacifických (Apus pacificus). Po přijmu jsme rozděleni na skupiny, a já jako první vstupuji k doktorům. Panuje zde absolutní chaos, sesřičky létají sem-tam bez zjevných důvodů, nikde nejsou vidět známky nějakých hygienických opatření. Na WC, kde vytvářím materiál pro analýzu, není ani záchodový papír, ani prkénko, jen spousta nočníků, některé s materiálem a některé je nutno ještě zaplnit. Po této proceduře nechávám na popud sesřičky svůj nočník v místnosti, a absolutně nechápu, jak to identifikují, jelikož popisky chybějí. Pak si doktorka poslechne můj příběh a zapíše jej na útržek papíru, který zastrčí kamsi do šuplíku. Další doktorka dělá to samé, ale poznamenává si moje jméno špatně. Nechávám si rezignovaně odebrat krev a rychle zdrhám pryč, jelikož si mě vyhlídli jako model pro odebírání nosního hlenu. Jen tak na uličce mi chtěli stříknout cosi do nosu, ale na to jim opravdu peču. Jízdu zpět si řidič opravdu užívá, rychlost je závratná, ale stav beztíže už není tak častý.
Po obědě odcházím jižně od kempu do rovinatější polopouštní krajiny. Ještě na úrovni hráze našeho "jezera" potkávám dva bělořity plavé (Oenanthe isabellina). Zastavuji se až u jedné vyvýšeniny, na které stojí sloup z naskládaných kamenů - velice častý krajinný prvek, který slouží místním pastevcům jako orientační bod ve zdejším zvlněném terénu. V depresi pod tímto místem loví liška obecná (Vulpes vulpes) sysly, ale co vidím její úspěšnost je mizerná. Přeletuje orel sp. (pravděpodobně stepní - velice tmavý s širokými letkami a světlejšími karpálními poli svrchu křídel), několik skřivanů ouškatých a také ostříž lesní (Falco subbuteo), který loví ze vzduchu hmyz. Stáčím se na východ směrem k údolí potoka, kde potkávám pastevce se stádem koz a ovcí, s podivem zjišťuji, že nemá psa a tudíž s poklidem procházím. Podél potoka je pás topolů a vrb, v něm chvíli hledám slavíka kaliopu a myší díry, obojí bohužel neúspěšně, tak se kolem přehrady vracím do kempu.

13. 7. 2012 (Pa)
Zůstávám ještě v kempu, ale už je mi docela dobře, a proto hned po odjezdu pracovních busů vyrážím jižním směrem, nejdříve podél říčky a pak pokořit horu, na jejímž vrcholu se tyčí několik orientačních sloupů a místo vypadá velice magicky. Cestou potkávám dva supy hnědé (Aegypius monachus) a velká hejna skřivanů ouškatých (cca 50 ex.). Dělat výlety v dopoledních hodinách je naprosto ideální z důvodu příznivé teploty, ale podmíněné lehkým simulanstvím.
Sup hnědý (Aegypius monachus)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama